Za Olympskými bohy do slunného Řecka

Stručný výtah této cesty na vašich motorkách, kterou pro vás máme na rok 2025

Srebrenik

Srebrenik se poprvé objevuje v historických záznamech roku 1333. První psaný dokument připomíná dřevěné město, kterému vládl Stefan II. Kotromanić, tehdejší bosenský bán. Název města se objevoval v různých podobách a různých zdrojích; kromě původního Sr’bnik se také setkáváme i se Srebranich, či Zrebernek, například v textech původem maďarských. Město tehdy obchodovalo s Dubrovníkem a obchodní cesty vedly přes území dnešní Bosny a Hercegoviny. V této době byl Srebrenik jedním z center historické Bosny, která byla pod nadvládou rodu Kotromanićů a dosahovala rekordně rozsáhlého území. Bosna se tehdy rozprostírala na teritoriu ohraničeném řekou Sávou na severu, Zadarem a Kninem na jihu a jihovýchodní hranici tvoří Herceg Novi. Uherský král Matyáš Korvín v říjnu 1464 prošel se svým vojskem až do severovýchodní Bosny a obsadil rovněž i Srebrenik. Ze území, která získal, zformoval tzv. Srebernickou bánovinu, která byla řízena na základě vojenských pravidel. Za zástupce Bánoviny vybral chorvatského pána Nikolu Ilockého.Do osmanských rukou se město dostalo v roce 1512 nebo 1521, kdy jej dobyl tehdejší bosenský bey Feriz. Za osmanské vlády přestoupila část obyvatelstva na islám a byla vybudována i mešita.

Sarajevský atentát: tak nám zabili Ferdinanda.

V neděli 28. června roku 1914 navštíví synovec císaře Františka Josefa I. (1830–1916) a dědic rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este (1863–1914) Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny, kde si hodlá prohlédnout imperiální ozbrojené síly. Necestuje sám, jeho výsostný bok zdobí manželka Žofie Chotková (1868–1914), kterou veřejnost vidí vedle panovníka vůbec poprvé. Bosna a Hercegovina, jakožto stát bývalého turbulentního území balkánského regionu, byla v té době čerstvým přírůstkem habsburské říše (od roku 1908), což se ale některým rozmrzelým srbským nacionalistům příliš nelíbilo.

Gusinje

Záznamy o městu Gusinje z dávných dob nebyly dochovány. Ve 14. století byla zaznamenána existence vesnice Gusino, která představuje jádro dnešního města. Obyvatelstvo, které v Gusinji žilo, se často měnilo. Albánské obyvatelstvo, tzv. Kelmendiové bylo vyhnáno slovanským obyvatelstvem, které později nahradili místní muslimové z okolí města Plav. Podle cestovatele Amiho Bouhé, který město v roce 1836 navštívil, mělo Gusinje 300 domů, které byly osídleny srbským a albánským obyvatelstvem. Několik dalších cestovatelů popsalo Gusinje jako místo „s čtyřmi mešitami a 1600 domácnostmi (Velimirović), 400 domy, z nichž čtvrtina jsou srbské (Jurišić).

Skadarské jezero

Skadarské jezero (alb. Liqeni i Shkodrës) je se svými bezmála 400 čtverečními kilometry největším jezerem na Balkáně. Je zároveň jednou z největších evropských ptačích rezervací, ornitologové tu napočítali 270 druhů opeřenců. Žijí tady například jedni z posledních pelikánů v Evropě. Úchvatnou jezerní krajinu si nejlépe užijete ve vesnici Shiroka nedaleko Skadaru, která je vyhlášená rybími restauracemi i příjemným koupáním. Vody v tomto krasovém jezeře jsou pozoruhodně čisté, k čemuž přispívá asi 50 pramenů vyvěrajících ze dna. Jezero je také domovem sedmi endemitských druhů ryb, například skadarského kapra (alb. Krapi i Shkodrës), který je tu vyhlášenou pochoutkou. O jezero se Albánie dělí s Černou Horou. Na černohorském území se nachází národní park, albánskou část tvoří přírodní rezervace. Albánci to uslyší neradi, ale černohorská část jezera je přeci jen zajímavější – pobřeží jezera je tu členitější a nachází se tu i řada ostrovů a kulturních zajímavostí.

Debar

Debar (albánsky Dibër nebo Dibra) na východě země sice leží v Severní Makedonii, avšak kulturně a obchodně mělo město vždy blíže spíše k Albánii. Město čítající kolem 20 000 obyvatel s velmi pestrou historií leží v nádherném prostředí obklopené pohořími jako Dešat, Stogovo, Jablanica a Bistra. Ve 14. století region ovládala albánská rodina Kastriotů, po smrti Gjona Kastriotiho však roku 1437 město připadlo pod nadvládu Osmanů. Gjonův syn Gjergj Kastrioti Skanderbeg o několik let později roku 1444 inicioval vnik tzv. Ligy Lezhë, která měla za úkol sjednotit všechna albánská knížectví a společně proti Osmanské říši bojovat. Na několik desetiletí se mu podařilo získat otcovu zem zpět a Albánii sjednotit. Gjergj Kastrioti Skanderbeg je považován za albánského národního hrdinu, jeho pomníky nalezneme takřka po celé Albánii a ani v Debaru jeho socha nechybí. Z Debaru pochází několik vynikajících řezbářů, jelikož se zde nacházela jedna ze tří nejvýznamnějších řezbářských škol v regionu. Tvorba těchto mistrů, která se vyznačuje detailním a působivým zpracováním ikon, je k vidění především v místních kostelech. Krásným příkladem tzv. ikonostas (kostelní stěna s ikonami) je klášter Sveti Jovan Bigorski nedaleko města. Poblíž Debaru rovněž sídlí ženský klášter Sveti Gjorgi Pobedonoset z roku 1835.

Samuelova pevnost a Ohridské jezero

V 10. stol. se Ohrid stal hlavním městem Bulharské říše a na místě starověkého opevnění byla založena carem Samuelem I. pevnost. Poslední vládce hradu byl v l. 1800-1830 Dzeladin Bey. Od r. 1980 na seznamu světového dědictví UNESCO. Od r. 2000 archeologický průzkum. V r. 2003 areál zrekonstruován. Ohrid (makedonsky Охрид) je město ležící v jihozápadní Makedonii, u severovýchodního břehu Ohridského jezera, které bylo v roce 1980 spolu se starým městem a hradem zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Na kopci nad starým městem stojí mohutná středověká pevnost – hrad, která navazovala na jeho hradby a tvoří výraznou dominantu. Areál je veřejnosti přístupný a za tmy bývá nasvícen. Severně od města se nachází letovisko Struga. Jižně od Ohridu je vyhledávaný klášter sv. Nauma, založený kolem r. 905 žákem sv. Cyrila a Metoděje. První zmínky o osadě (původně zvané Lychnidos) pocházejí ze 4. století př. n. l. Již v 5. století je zde zmiňováno město s pevností. V 6. století, kdy území patřilo Byzantské říši, se v okolí usadili Slované. Současný slovanský název města vznikl v 9. století z výrazu „vo hrid“ (na kopci). Na přelomu 9.-10. století se město Ohrid stalo útočištěm žáků sv. Cyrila a Metoděje, kteří byli vyhnáni z Velké Moravy. Pevnost založil koncem 10. století, na kopci nad městem, bulharský car Samuel I. (958–1014), který byl vůdčí postavou v boji proti byzantské nadvládě. Samuel učinil Ohrid hlavním městem Bulharské říše.

Ohridské jezero perla Makedonie

První zmínky o osadě (původně zvané Lychnidos) pocházejí ze 4. století př. n. l. Již v 5. století je zde zmiňováno město s pevností. V 6. století, kdy území patřilo Byzantské říši, se v okolí usadili Slované. Současný slovanský název města vznikl v 9. století z výrazu „vo hrid“ (na kopci). Na přelomu 9.-10. století se město Ohrid stalo útočištěm žáků sv. Cyrila a Metoděje, kteří byli vyhnáni z Velké Moravy. Pevnost založil koncem 10. století, na kopci nad městem, bulharský car Samuel I. (958–1014), který byl vůdčí postavou v boji proti byzantské nadvládě. Samuel učinil Ohrid hlavním městem Bulharské říše. Během jeho vlády, zřejmě od roku 976 až do roku 1014, získal nazpět bulharské území, jež se stalo v rámci Balkánu znovu velmocí. Později začala pozice Bulharska znovu upadat a byzantský císař Basileios II. postupně dobýval bulharská území zpět. Po bitvě u Belasice (6. října 1014), ve které Byzantinci zvítězili

Prespanské jezero

Na hranicích Severní Makedonie, Řecka a Albánie se v nadmořské výšce 850 m nachází Prespanské jezero (Prespansko ezero), které je tektonického původu. Od druhého Malého prespanského jezera, jež se celé nalézá v Řecku, je odděleno pouze úzkým pruhem pevniny. Na jezeře se nachází dva neobydlené ostrovy. Ostrov Golem grad je součástí přírodní rezervace národního parku Galičica, neboť tu žije endemická fauna a flóra. Dle legendy měl být na ostrově roku 976 korunován car Samuel I. Zbytky dvou kostelů ze 14. století zasvěcené sv. Dimitrijovi a sv. Paraskevě byly vystavěny na základech raně křesťanských bazilik z 6. století. Druhý ostrov na jezeře se jmenuje Mal grad.

Kozani

Kozani (řecky Κοζάνη) je hlavním městem a ekonomickým centrem Západní Makedonie a regionu Kozani v severním Řecku. Leží 120 km západně od Soluně v nadmořské výšce 710 m. Má okolo 50 000 obyvatel. Vyznačuje se balkánským koloritem – domky s dřevěným obložením, zdmi ohrazené zahrádky a kamenné dvorky.

V Kozani se nachází druhá největší městská knihovna v Řecku, ve které je uloženo více než 150 000 knih a různé cenné dokumenty. Je zde univerzita a technika pro studenty z celého Řecka. Je sídlem soudu, řecké armády a biskupa. Je také významným dopravním uzlem a má letiště.

Olymp – hora Řeckých bohů

Mytikas (řecky Μύτικας) je nejvyšší vrchol pohoří Olymp a současně nejvyšší hora Řecka. Dosahuje nadmořské výšky 2917.727 m a je tak nejvyšším ze sedmi vrcholů na hlavním olympském hřebeni. Název pochází ze slova Myt, což znamená nos. Nachází se asi 30 km na západ od jihozápadního pobřeží Soluňského zálivu Egejského moře.

Podle starých řeckých pověstí zde sídlí řečtí bohové.

Mapa výstupu na Mytikas

Meteora

V přesném překladu Meteora znamená „vznášející se mezi nebem a zemí“. Znamená to, že kláštery, které jsou postavené vysoko na vrcholcích pískovcových skal, vypadají, jako kdyby se vznášely a také jsou nadpozemsky krásné a ani se nechce věřit, že byly vytvořeny lidskou rukou. Meteorské kláštery jsou často označovány za osmý div světa. Historikové uvádějí, že první klášter byl na Meteorách založen zřejmě v roce 950 nebo 970. Není však přesně známo, jak se první poustevníci a mniši dostali na vrcholky některých skalních věží. Kolmé, často stovky metrů vysoké stěny gigantických skal představují namáhavý výstup i pro moderní zkušené horolezce. Pokus o jejich zdolání může i dnes skončit smrtí.

Výchozím městem je Kalambaka. Po dvou kilometrech projedeme obcí Kastraci, v níž se nachází několik kempů. Brzy vstoupíme do zužujícího se údolí s vysokými skalami a zdaleka viditelnými skalními dutinami a jeskyněmi po pravé straně vysoko nad námi. Po levé straně silnice leží kostelík Dubiani, který byl v době před založením klášterů metropolitním chrámem prvotních mnichů a poustevníků. Od něho vede strmá cesta ke klášteru svatého Mikuláše.

Nejstarší kláštery byly postaveny už ve 14. století. V divokých slepencových skalách nad Kalambakou se začali usazovat mniši již od 11. století, ale až od 14. století jim přiznala srbská knížata, která tehdy západní Thesálii ovládala, plnou církevní autonomii. Tehdy začaly vznikat na nejnepřístupnějších místech první kláštery. Mezi nimi hned od počátku vynikl klášter Metamorfosis, založený v 60. letech 14. století mnichem Athanasiem na skále vysoké 534 metry. Klášteru se brzy začalo říkat Megolon Meteoron, což znamená Velký klášter vznášející se ve vzduchu. Množné číslo Meteora se brzy ujalo pro všechny zdejší kláštery, kterých do 16. století vzniklo 24. V dalších stoletích potom dohází k jejich úpadku a dnes je jich v provozu pouze šest. Kláštery Agia Triada a Agios Stefanos slouží jako obydlí pro mnichy a jeptišky, kláštery Agios Nikolaos, Agia Rousanou, Varlaam a Metamorfosi patří spíš k turistickým atrakcím. Svrchovanost nad ostatními zaujímá klášter Metamorfosi. Chráněná poloha dovolila kláštery vybudovat do podoby stavebních komplexů obrovského významu se skvělými interiéry a památkami z různých období. Kláštery jsou zapsány na seznam UNESCO.

Prostředkem k dosažení tohoto cíle je poslušnost, disciplína a modlitba. Kláštery byly postaveny v tomto nepřístupném prostředí právě proto, že „kamenný les“ vyvolává strach a přemítání. V dobách turecké poroby se zdejší kláštery staly útočištěm pro řadu Řeků a záchranou byzantské kultury. Tady se učilo, lpělo na zachovávání tradic, opisovaly se knihy a schraňovaly se náboženské relikvie.

Loannina

Příjemné město Ioannina je metropolí oblasti Epiros. Leží na západním břehu jezera Pamvotis s ostrůvkem. Za vlády Osmanů byla Ioannina významným obchodním a intelektuálním centrem a vrcholný rozvoj nastal v době mocného magnáta Ali Pashy (1788-1822). Ve starém městě uvnitř hradeb se dodnes zachovaly úzké uličky lemované tradičními tureckými budovami, a dokonce dvě mešity. Zájemci mohou navštívit také archeologické muzeum, kde je k vidění mj. 200 000 tisíc let stará sekera.

Ksamil

Malebné letovisko Ksamil je situováno na samém jihu Albánie, nedaleko hranic s Řeckem. Masovým turismem zatím neobjevené středisko, s krásnými plážemi, omývanými průzračně čistými vodami Jónského moře si zamilují rodiny s malými dětmi, páry i vyznavači individuálního cestování.

Balkánský stát Albánie mělo v minulosti v hledáčku jen malé procento turistů, toužících po klidné dovolené s autentickou atmosférou uprostřed panenské přírody. A právě určitá izolovanost země právě teď skýtá velkou příležitost k objevování. Můžete se těšit na okouzlující pobřeží, dlouhé písčité pláže i romantické zátoky, které nejsou přeplněné ani v hlavní turistické sezóně. Pojmenování Ksamil nese jedno z nejoblíbenějších letovisek, ale také celý poloostrov a čtyři malé ostrůvky, zdobící přilehlý záliv. Celá oblast je napojena na kanál Vivar, který spojuje slanou lagunu Butrinského moře s Jónským mořem. Právě atraktivní poloha, jež dala celému pobřeží příhodnou přezdívku Albánská riviéra, činí z letoviska Ksamil ráj plážových radovánek.

Drač

Drač je jedním z nejstarších měst Albánie. Toto město je mnohdy označováno jako Durres. Jeho rozloha je cca 46,3 kilometrů čtverečních a je situováno na východním pobřeží Jaderského moře. Od hlavního města Tirany se nachází přibližně 30 kilometrů. Toto místo obsadili osadníci už v roce 627 před naším letopočtem. Od roku 229 před naším letopočtem bylo město ve správě Římanů, pod nimiž vzkvétalo a stalo se významným přístavem. V současném století v roce 1082 dostali Drač do nadvlády Normané. Posléze to byli Benátčané a Osmanská říše. V roce 1914 sehrálo město důležitou roli v rámci národního obrození. Město Drač je nejenom důležitým přímořským letoviskem. Kromě významného nákladního přístavu pracuje i na svém průmyslovém rozvoji, k čemuž přispívá například železnice směřující do hlavního města Albánie používaná od roku 1949 nebo albánská dálnice od roku 2000.

Amfiteátr Drač

Římský amfiteátr v Drači (alb. Amfiteatri i Durrësit) je největší stavbou svého druhu na Balkáně a zároveň nejznámější památkou celého města. Elipsovitá stavba o rozměrech 60 na 40 metrů byla postavena ve 2. století n. l. a pojala až 15.000 diváků, což je asi třetina římského kolosea. Aréna byla objevena albánskými archeology pod nánosy zeminy i novými budovami až v roce 1966. V útrobách amfiteátru si můžete dobře prohlédnout dobový stavební materiál – staří Římané používali směs kamení a malty, která měla odolat zemětřesením. Jsou tu také kotce pro divokou zvěř, která zápasila s gladiátory. Ti se do arény dostávali tunelem. Když byla stavba v roce 1966 objevena albánskými archeology, bylo v podzemí stavby nalezeno 40 kostlivců se zlomeným vazem. Tím, že je město trvale osídleno již 3000 let, nebylo nikdy systematicky archeologicky prozkoumáno. Mnoho z exponátů muzea proto obyvatelé našli náhodou – při kopání základů pro nové domy či při polních pracích.

Tirana

Tirana, živoucí hlavní město Albánie, nabízí podmanivou směs bohatých dějin, modernity a úchvatné krajiny. Díky osmanským, italským a sovětským architektonickým vlivům představuje vizuální hostinu pro milovníky historie a kultury. Rušné ulice tu lemují neméně rušné kavárny, které lákají k ochutnání tradičních albánských pochoutek. Revitalizované prostory, jako ikonické Skanderbegovo náměstí či barevné fasády budov, vytvářejí dynamickou atmosféru, která odráží pokrokového ducha města. Tirana leží na úpatí majestátních hor a je skvělým východištěm pro objevování okolních přírodních krás, jako je národní park Dajt či pobřeží Jaderského moře. Ať už hledáte kulturní vjemy, kulinářská dobrodružství nebo malebnou krajinu, Tirana vám poskytne nezapomenutelné zážitky.

Cetije

Cetinje (srbsky Цетиње) je město v Černé Hoře, ležící v jižní části země, 35 km jihozápadně od hlavního města Podgorice. Žije zde 15 137 obyvatel. Do roku 1918 bylo hlavním městem Černohorského knížectví a poté království a v rámci Jugoslávského království pak už jen správním sídlem Zetské bánoviny.

Město vzniklo na tzv. Cetinjském poli, krasovém poli o rozloze 7 km². Leží v nadmořské výšce 670 m n. m.

Svůj význam si město získalo v časech nezávislé Černé Hory, kdy mělo statut hlavního města. Sídlili zde panovníci země z dynastie Petrovićů-Njegošů, diplomatická zastupitelství cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. Po začlenění do Jugoslávie ztrácela Cetinje svou důležitost, významnější průmysl se tu nikdy nerozvinul a město se postupně stávalo „městem-muzeem“. Po přestěhování hlavního města do Podgorice (v červenci 1946) nastala definitivně éra stagnace. Po obnovení černohorské nezávislosti (2006) se uvažuje, že se některé státní orgány přesunou do Cetinje zpět, aby došlo k oživení města a byl zdůrazněn jeho historický význam.

Lovčen – národní park

Lovćen byl vyhlášen národním parkem v roce 1952. Jedná se o skalní masiv tyčící se nad městem Kotor, nazývaný také jako černohorský Olymp. Nachází se zde dva impozantní vrcholy, Štirovnik 1749 m a Jezerski vrh 1657 m. Přestože svou rozlohou není národní park Lovćen příliš významný, historické a přírodní hodnoty mu to zcela jistě vynahradí. Naleznete zde krasové útvary a vysokohorské pastviny, na nichž se vyskytuje unikátní flóra i fauna. Horské svahy jsou skalnaté, s četnými trhlinami, jímek a hlubokých depresí dává jeho scenérie specifický vzhled. Z pohoří se vám naskytne nádherný výhled jak na moře, tak i na Skadarské jezero a severní černohorská pohoří. Národní park Lovćen, založený v roce 1952, kromě úžasné přírody oplývá historickým, kulturním a architektonickým dědictvím. V oblasti naleznete mnoho příkladů lidové výstavby, jako jsou staré domy, vesnice, salaše či letní osady pastevců dobytka, které jsou typické pro tuto oblast Černé Hory.

Boka Kotorská – historie

Když 11. února 1918 v sedm hodin ráno třeskly u zdi hřbitova ve městečku Škaljari jižně od Kotoru výstřely z pušek příslušníků popravčí čety, které ukončily život rodáka z Přerova, poddůstojníka Františka Rasche (*1889; otec Adolf pocházel ze Sosnové u Bruntálu, matka Kateřina rozená Petříková z Kojetína, seznámili se, pro „starou monarchii“ příznačně, ve Vídni), jednoho z organizátorů slavné vzpoury v Boce Kotorské, který působil na hydroplánové základně v nedalekém Kumboru, bylo ještě mnohem, mnohem chladněji.

Spolu s ním byli onoho rána za účast v revoltě zastřeleni ještě Chorvati Antun Grabar (*1883; sloužil na křižníku Stan Georg, jeden z hlavních mluvčích vzbouřenců), Jerko Šižgorić (*1899; kulometčík z lodi Sankt Georg) a Mate Berčevič (*1891; z lodi Gäa). Více než osm set dalších námořníků skončilo ve vězení, čtyři stovky byly v následujících týdnech a měsících souzeny válečným soudem a v některých případech procesy ukončilo až příměří v listopadu toho roku.

Oč vlastně v Kotoru šlo, zač tamní námořníci bojovali a proč riskovali své životy? Pro pochopení toho všeho musím zmínit, alespoň ve stručnosti, dobový kontext.

Na přelomu let 1917 a 1918 tzv. Velká válka (Great War), dnes známá jako první světová válka, která vypukla v létě 1914, pokračovala již čtvrtým rokem a její konec byl stále v nedohlednu. Centrální či Ústřední mocnosti, jak se označovaly vilémovské (či hohenzollernské) Německo a habsburské Rakousko-Uhersko, „naše“ podunajská monarchie (po jejichž boku ve válce bojovaly též Osmanská říše a Bulharsko), byly, zejména od vstupu Spojených států amerických do války na jaře 1917, pod stále intenzivnějším tlakem, jednak vojenským, jednak – i v důsledku námořní blokády a pro civilní obyvatelstvo zvlášť – ekonomickým.

Životní podmínky obyvatel Německa i v Rakousko-Uherska i vojáků obou armád na všech frontách, v tomto případě řadových námořníků a poddůstojníků, se soustavně zhoršovaly, včetně velikosti a pravidelnosti přídělů potravy a její kvality.

Připočteme-li k tomu značnou bezútěšnost, den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem klesající víru ve slibované konečné vítězství, soustavnou buzeraci a kruté ponižování hlavně za strany mladých, arogantních důstojníků, kteří se ve srovnání s výše zmíněnými měli velmi dobře, tvrdé, často exemplární tresty i za drobné, bezvýznamné kázeňské „přečiny“ a prohřešky atd., nelze se, popravdě řečeno, vzpourám v různých jednotkách včetně c. a k. flotily v Kotoru příliš co divit.

Boka Kotorská, mnohem více než unikátní záliv

Oblast Boky Kotorské, součást světového dědictví UNESCO, je fascinující z několika důvodů. Boka Kotorská jako taková je největším zálivem na jadranském jihu. Město Kotor vás nadchne svou neopakovatelnou středověkou atmosférou a velice působivé jsou i další obce na březích zálivu v čele s letoviskem Herceg Novi.

Záliv Boka Kotorská měří přes 30 kilometrů, tyčí se nad ním přes tisíc metrů vysoké hory a má značně nepravidelný tvar. Do černohorské pevniny se zakusuje u obcí Mirišta a Žanjic, protilehlý břeh je v tomto úseku v délce 6 kilometrů ještě chorvatský. Záliv se skládá z hrdel širokých často jen několik stovek metrů a z ploch podobných jezerům. Na břehu prvního takového jezera leží rekreační středisko Herceg Novi, u druhého najdete jachetní marinu Tivat. Teprve na samém konci posledního, čtvrtého jezera vítá turisty historické město Kotor.

Cetina

Řeka pramení na svazích Dinárských hor v Dalmácii. Nese stejný název jako malá přilehlá vesnička, která se u pramene nachází. V ní žádná velká turistická lákadla nehledejte, největším lákadlem je nevelké jezírko, kde Cetina začíná svou dlouhou cestu až k Jaderskému moři.

Barva vody je neuvěřitelná a působí téměř surrealisticky, mísí se v ní odstíny zelené, v hlubších místech až po temně modrou. Z ptačí perspektivy pak působí skoro jako oko do hlubin země.

Cetina je svou délkou spíše průměrná řeka, od pramene až k moři měří kolem 105 kilometrů. Protéká ovšem pitoreskní skalnatou krajinou, navíc svou mystickou barvu neztrácí ani při cestě k moři. Je proto velmi vyhledávaná mezi vodáky. Vede skrze příkrá skalní úbočí i malebné vesničky a města. Na některých místech se nacházejí i splávky, díky kterým získává řeka na příjemné divokosti.

Maribor

Maribor je druhé největší město ve Slovinsku a sídlo stejnojmenné územně-správní jednotky. Je univerzitním, hospodářským, finančním, kulturním a turistickým centrem severovýchodního Slovinska. Je významnou dopravní křižovatkou. V Mariboru žije přibližně 96 tisíc obyvatel. Je sídlem římskokatolické arcidiecéze

Sölk Pass

Sölk Pass (el . 1788 m.) je vysokohorský průsmyk v rakouských Alpách ve spolkové zemi Štýrsko .

Překračuje Niedere Tauern a spojuje údolí řeky Mur s údolím řeky Enns .

Průsmyk je vedlejší silnice a v zimě není zprůjezdněn. Mezi nedaleké průsmyky patří průsmyk Radstädter Tauern Pass a Tauernský tunel na západě a průsmyk Triebener Tauern na východě.

Traunsee

Traunsee (Travenské jezero) je nejhlubším jezerem v Rakousku. Má průzračně čistou vodní hladinou tyrkysové barvy a nachází se v malebné rakouské oblasti Solné komory, uprostřed luk, lesů a působivých skalních masivů Traunstein a Höllengebirge v Horním Rakousku. Jezero Traunsee se ukrývá pouhou hodinu cesty autem od světově známých oblastí Hallstatt, Dachstein, Salzkammergut, která patří na seznam dědictví UNESCO. Ať už hledáte dobrodružství, turistiku nebo pouhý odpočinek od zrychleného moderního života, s jistotou tu najdete vše. Travenské jezero ožívá především v letních měsících, kdy vede turistika a sporty jako je plavání, surfování, plachtění, potápění a vodní lyžování. Ti, kteří dávají přednost odpočinku, si mohou užít poklidnou jízdu známého kolesového parníku Gisela a prvního lopatkového parníku Žofie z roku 1839.

Údolí jezera je sice preferovaným cílem potápěčů a surfařů, ale masiv Traunstein a pohoří Höllengebirge tyčící se nad ním, jsou naopak velmi oblíbené mezi milovníky pěší turistiky a horské cyklistiky